neděle 27. března 2016

                   Ostrov lhářů                              

    

      Napsala: E. Lockhartová

     Přeložila: Barbora Doležalová

     Vydáno: Host, 2015

     Počet stran: 261


Anotace: Přečtěte si to. A jestli se Vás někdo zeptá, jak to skončí, prostě LŽETE! Báječná rodina Sinclairových. Soukromý ostrov. Velice bystrá dívka, se kterou je něco v nepořádku. Skupina čtyř přátel - lhářů-, jejichž přátelství začne být destruktivní. Revoluce. Nehoda. Tajemství. Lži a další lži. Pravá láska. Pravda.


Rodina Sinclairových. Samozřejmě, že nejsou tak báječní, jak si o nich lidé myslí. Nejsou to žádní slaboši, dělají, jako by neměli potíže, chodí vzpřímeně, s hlavou vždy vzhůru. 

Anotace nám z příběhu mnoho neřekne - a to je jedině dobře. Protože kdyby v ní bylo byť jen slůvko naznačeno, dozvíme se nejspíš většinu děje. 
Ostrov lhářů jsem si vzala ze 2 důvodů. Za 1. proto, že jsem se zapojila do Čtenářské výzvy 2016 a za 2. proto, že stále nevím, kterou knihu bych měla nominovat jako nejlepší za rok 2015.
1. důvod kniha splnila na jedničku, ale nominovat ji jako nejlepší, to po mně prosím nechtějte. 

U této knihy jsem opravdu na rozpacích. Je fakt, že autorka si velice hraje se slovy, takže se o ní nedá říct, že by měla zrovna malou slovní zásobu. Jenže čeho je jednou moc, toho je příliš. 
Dále autorka neustále rozebírá pocity a myšlenkové pochody hlavní hrdinky. Netvrdím, že by se mi to nelíbilo, mám takové knihy ráda. Ale - občas trošku ubrat není na škodu.
Zhruba do poloviny mně mozek hlásil: Proč to tam píše? Vždyť je to pořád dokola! Nebo: Proč to tam je? Nedává to vůbec žádný smysl! 
Na konci se nám ale dostává vysvětlení a střípky vzpomínek nám dávají jasnou představu. Poskládají se dohromady a vidíme celistvý obraz toho, co se vlastně stalo. 

Asi jsem měla již na začátku zmínit, že kniha není úplně pro dospělé. Je to klasická "young-adultovka". A právě v tom je ten problém. Od těchto knih se snažím upustit a číst více klasiku nebo knihy pro dospělé. Už mě to asi nebaví. Jen řešit vztahy - líbím se mu / nelíbím se mu, chce mě / nechce mě, atd...

Netvrdím, že se tu řeší jen vztahy. Bohužel pro mě ale zabírají docela dost stránek. Budeme - li brát knihu jako oddechovku, i když s trošku napínavým koncem, splní svůj účel dle očekávání. Pokud budeme očekávat něco navíc, zklame nás to hodně (alespoň mě ano).  

Zajímalo by mě, jak by vypadala filmová verze. Myslím, že by mě zcela jistě uchvátila o něco více. Pro film je Ostrov lhářů skvělým námětem. 

Hodnocení: 60%



čtvrtek 24. března 2016




Zmrzlinové sedmé nebe


     Napsala: Abby Clementsová

     Přeložila: Magda Pěnčiková

     Vydáno: Nakladatelství Argo, 2014

     Počet stran: 271


Anotace: Když Imogen a Anně náhle zemře babička a odkáže jim cukrárnu na pláži, jejich životy se převrátí naruby. Jenže staromilská retro cukrárna potřebuje zoufale získat zákazníky, jinak dědictví babičky Vivien zmizí nadobro. Blíží se léto a Anna s Imogen se rozhodnou, že to nevzdají a že právě jejich zmrzlinárna se dostane na mapu gurmánských zážitků na jižním pobřeží Anglie. Jenže zatímco Imogen zůstane za pultem, Anna se vydá do Itálie pochytat nejnovější trendy ve světě zmrzliny – a přitom zjistí, že práce po boku špičkových odborníků může přinést nejen nové znalosti…


Není to tak dlouho, co jsem opět měla volné odpoledne a nechtělo se mi domů. Proto jsem zašla do knihovny. Chodím kolem poloprázdných regálů s knihami, koneckonců - je pozdní odpoledne, co jsem tak mohla čekat? A najednou, na jednom z nich, objevím právě Zmrzlinové sedmé nebe. Kniha mě zaujala už svojí obálkou, sáhnu tedy po ní. Přečtu si anotaci a ejhle: je to přesně ten žánr, který se mi již dlouho nedostal pod ruku. Přišla jsem domů a ihned začala číst...

Jenže nevím, čím to je, ale ze začátku jsem se nemohla do příběhu začíst. Asi právě proto jsem knihu četla celé 2 týdny. Nicméně jednoho večera jsem se do knihy ponořila a četla tak dlouho, dokud jsem nebyla na poslední straně. Říkala jsem si: Jak je to vůbec možné? Ze začátku jsem k tomu přistupovala spíše pasivně!

Je to úplně jednoduché. Ponořila jsem se do děje a představovala si, že jsem jednou ze sester. Kterou? No přece Imogen! Kniha nás zavádí do Anglie, kde neustále prší. Přímo do Brightonu, na místo, kam bych se jednoho dne chtěla podívat. Ze začátku ještě žije babička Vivien a má svoji cukrárnu. Z Anglie se ale ihned přesuneme na slunné pláže Asie, do Thajska. Na pláži žije Imogen, Annina sestra, která neustále touží po dobrodružství. Jenže jednoho dne babička zemře a sestry mají převzít cukrárnu.
Co si myslíte, jak to asi dopadne?

Myslím, že všichni moc dobře víme. Romány pro ženy končí vždy stejně.

Kniha je velice čtivá a nenechá vás spát. Osoby a jejich chování dokázala Clementsová vystihnout vskutku bravurně. Neustále jsem se těšila, co další strana přinese a zda se mi na tváři objeví slzy smíchu nebo smutku. A musím říct, že na smutek při čtení opravdu nebude čas. Děj je sice velice předvídatelný, ale i přesto krásný a neuvěřitelně si u něj odpočinete. Netvrdím, že by se příběh mohl stát každému. Narovinu - kdo může o sobě říct, že má babičku vlastnící cukrárnu?

Ve druhé části nás kniha přenáší do letní Florencie. Nikde ani mráček, nádherné budovy, milí lidé. Právě tato část se mi líbila z celé knihy nejvíce. Nejspíš se projevila moje touha cestovat a cestování s Annou mně naprosto vyhovovalo. U pasáží, odehrávajících se v Itálii jsem se proklínala. Proč? Z jednoho prostého důvodu. Knihu čtu na začátku jara, ale z Florencie sálá léto, chuť italských pochoutek je popsána jednoduše tak, že byste nejraději ochutnali také a když se celý příběh točí kolem zmrzliny, je to téměř nesnesitelné.

Jediné, co mi na knize trošku vadilo, byly překlepy a různé pravopisné chyby. Ale za to spisovatelka opravdu nemůže.

Během čtení jsem se neustále usmívala, a proto Imogen a Anna zůstanou v mém srdci. Do Imogen jsem se ne jednou dokázala vcítit a zároveň ji za mnohé věci obdivovat. Zmrzlinové sedmé nebe vás zcela jistě pohladí po duši. A pokud ne, máte smůlu...

Hodnocení: 90%


pátek 18. března 2016

Alchymista


          Napsal: Paulo Coelho

          Překlad: Pavla Lidmilová

          Vydáno: Argo, 2005

          Počet stran: 162


Anotace: Vyprávění o cestě španělského pastýře za zakopaným pokladem, vycházející z příběhu o splněném snu ze sbírky Tisíc a jedna noc, je zároveň výzvou k naplnění vlastního osudu i poznáním posvátnosti světa, v němž žijeme. Na cestě za oním dvojím pokladem, plné zkoušek a důležitých setkání, je třeba dbát všech znamení a s neustálou trpělivostí a odvahou (jako alchymista sledující proměnu obyčejného kovu ve zlato) přetvořit samu svou osobnost. 


Hlavní hrdina chce cestovat a poznávat nové lidi. Jenže jednoho dne se stane něco, co ho nenechává klidným. Bude mu stačit jeho původní touha nebo si uvědomí, že od života očekává víc? 
Santiago žije společně se svými rodiči, kteří chtějí, aby se stal knězem. On si ale prosadí svůj sen. Stát se pastýřem a putovat s ovcemi po různých místech...


Jak možná někteří víte, ráda občas zapátrám v "motivačním čtení". A mohu vám říct, že jsem našla poklad. Poklad. Slovo, které je důležité i v této knize. Jenže kdybych měla ještě více přiblížit děj, prozradila bych mnoho. A to neudělám, protože sama jsem jednou z těch, kdo nenávidí spoilery.
Takže se budeme muset obejít bez příběhu, který je napsán na několika málo stranách...

         "Život je zajímavý právě pro tu možnost uskutečnit nějaký sen."


Celá kniha, jak už jste asi pochopili, je o poznání sebe samého a cílem této knihy, je vysvětlit prostřednictvím Santiagova příběhu nám čtenářům, že život je takový, jaký si jej uděláme, každý má právo zvolit si, jakým směrem se bude odvíjet jeho vlastní příběh, každý si můžeme dělat co chceme, jen se stačí rozhodnout a plnit si své sny. 
Přesně tohle by měl člověk pochopit z příběhu. Jenže pokud umíte číst mezi řádky, zjistíte, že to co jsem zde vypsala, je jen pouhý zlomek toho, co můžete z příběhu vytěžit. 

         "Nejprostší věci jsou ty nejneobvyklejší a jenom mudrci je mohou vidět."


Právě v téhle větě je ukryta pravda. Snažíme se získat co nejvíc a přitom si vlastně vůbec neuvědomujeme, že to nejdůležitější a nejvzácnější nám leží často přímo před nosem. Nemusíme utrácet peníze, protože nejprostší věc pro nás může mít větší hodnotu než největší drahokam světa. 

          "Člověk pořád nachází nové přátele, a přitom s nimi nemusí být každý den. Když ale vidíme pořád stejné lidi, stanou se nakonec součástí našeho života."

Lidé se stávají součástí našeho života, stejně jako knihy. A Alchymista je jednou z nich. Coelho dokázal mistrovsky vystihnout veškerou podstatu lidského života a naše myšlení na několika listech papíru. A právě za to ho obdivuji. Nemusí všechno "obkecávat" desítkami vět. Stačí jedna věta, jeden citát. 

        

  "A jen co k tomu dojde, chtějí nám do života také mluvit. Pokud se nechováme podle jejich představ, tak se zlobí. Všichni totiž vědí naprosto přesně, jak mají žít druzí. Zato nikdy nevědí, jak mají žít oni sami." 


Nemyslím si ale, že právě tento způsob psaní sedne každému z nás. Není to zrovna "odpočinkové čtení", kde se nebudete muset soustředit a přesto víte, o co tam jde. Čtení Alchymisty bych proto přirovnala ke čtení Babičky od Boženy Němcové. Lidé se dělí na dvě skupiny. Na ty, co Babičku milují, četli by ji několikrát dokola a knihy Němcové jim nevadí. Jenže pak jsou tady ti, kteří Babičku nikdy nepřečetli, nedokázali se prokousat starým jazykem, netuší, co by jim kniha měla do života dát. 

V tomto případě knihu nebudou chtít číst lidé, kteří nemají rádi nic, co je spojováno s náboženstvím. Je pravda, že zde se toto téma objevuje poměrně často. Ale kdyby se příběh měl obejít bez toho, nebyla by v něm taková síla a spousta věcí by pro nás ztratila význam. 


           "Lidé poznají velice brzy, pro co mají žít. Možná právě proto se velice brzy vzdávají."


Ještě nikdy se nestalo, že bych si do knihy psala poznámky, podtrhávala text, cokoliv. Na to si knih velmi vážím. I když je mám jen půjčené z knihovny. Ale tady jsem udělala výjimku. A jediné co mě mrzí je to, že kniha JE z knihovny a budu ji muset vrátit. Jsem si ale jistá, že si knihu přečtu jednoho dne znovu. A až ji budu číst, budu ji také vlastnit...


Hodnocení: 100%

pondělí 7. března 2016


Zmizelá


      Autorka: Gillian Flynn

      Překlad: Drahomíra Michnová

      Vydáno: Knižní klub, 2013

      Počet stran: 528


Anotace: Zdálo se to jako ideální manželství. Zdání však může vražedně klamat… Amy Elliottová Dunneová zmizela v den pátého výročí svatby. Nick Dunne, její muž, je po sérii nalezených důkazů obviněn z vraždy své ženy. Nick prohlašuje, že nic nespáchal, Amyini přátelé a zápisky v jejím deníku tvrdí opak. Kdo má pravdu? Jak ji poznat? A pokud je Nick nevinný, kam se poděla Amy? 


Kriminální psychologický román americké spisovatelky Gillian Flynnové se brzy po svém vydání v roce 2012 stal doslova literární senzací, kultovní knihou a fenoménem – dodnes figuruje v první desítce žebříčku bestsellerů New York Times, v USA byl nejprodávanějším thrillerem roku, vyšel ve 29 jazycích a 42 zemích, byl zařazen do užší nominace na prestižní Orange Prize… a oslovil pochopitelně i filmové tvůrce: režie adaptace – k níž scénář napsala sama Flynnová – se ujal David Fincher (Klub rváčů, Sedm, Muži, kteří nenávidí ženy), hlavních rolí Rosamund Pike a Ben Affleck.


Na jedné straně vyprávění Nick, manžel. Na straně druhé Amy, jeho žena, vyprávějící minulost prostřednictvím svého deníku...
Abych řekla pravdu, ze začátku mi moc hlavní postavy sympatické nebyly. Říkala jsem si: Moc ideální pár, pak to přejde do nějaké extrémní brutality a já tomu nebudu věřit. Zmizelá se ze začátku tváří jako detektivka, kde je během první poloviny jasné, kdo je vrah nebo kdo Amy něco provedl. 
Jenže kdyby to byla detektivka celou dobu, proč by ostatní tvrdili že kniha je velice významným thrillerem? 
Ano, od začátku se kniha motá kolem policistů, kteří vyšetřují, ale v polovině dochází k zajímavému zvratu. Jakému? Nemohu prozradit, protože to se stává pointou celé knihy. Bohužel pro mě, dívám se ráda na detektivky a thrillery v televizi, takže jsem něco takového vlastně očekávala. 
Jenže naprosté vyvrcholení tohoto příběhu dokázalo překvapit i mě. Představovala jsem si několik verzí konce již během čtení, ale tohle by mě opravdu nenapadlo. Takhle si s námi zahrávat! Gillian, styď se!  
Kdo se prokouše vyšetřováním a dostane se ke zvratu, začte se do knihy hluboce a nebude se moci odtrhnout. Stejně jako já. Spisovatelka dokázala brilantně popsat charaktery hrdinů a během celé knihy nám pomáhá pochopit jejich chování. Ve svém na první pohled tuctovém psaní ukrývá diamant, který v průběhu stránek obrušuje, až získává svoji pravou podobu. A mohu vám říct, že psaní se vám ihned přestane zdát tuctové. Vlastně proč to neříct na rovinu, Gillian píše skvěle. Dokonce lépe, než skvěle. Dokázala si promyslet zajímavý námět do jediného puntíku. Neudělala nikde žádnou chybu, nic, kde bych si řekla: Teď jí to nevyšlo, teď to nedává smysl.
Smysl to dává a některým po dočtení může jít mráz po zádech, jaký je v celém příběhu smysl. 

Kniha je dobře hodnocená, všichni kolem mě ji vychvalují, chci si ji samozřejmě přečíst také. Zádrhel je ale v tom, že od knihy očekávám mnoho. Více, než mi Flynnová i přes to všechno může nabídnout. Nemohu ale říci, že bych čtení litovala. Ne, nelituji. Přečetla bych si knihu znovu? Nevím. Po delší době asi ano. Ale uvažovala bych, zda si znovu přečíst knihu nebo se radši místo ní podívat na film.
Vidíte dobře. Uvažuji o filmu! 
Dám vám ale malou radu. Pokud se rozhodnete pro Zmizelou a dočtete ji, nedívejte se hned na film stejně jako já. Sledovala jsem každý jejich pohyb, každou změnu/chybu, kterou režisér udělal - možná záměrně, aby film neměl 5 hodin. Pozorně jsem poslouchala, abych mohla kritizovat co všechno neřekli a proč to není tak jako v knize. S odstupem času si ale začínám uvědomovat, že kniha je oproti filmu trošku "rozvleklá". Film je svižnější, svým způsobem napínavější. Nemusí ale sednout každému. A já se mu divit nebudu. V jednu chvíli jsem si říkala: Snad to nebude jako 50 odstínů... Ale nebylo. Naštěstí. 
Musíte sami zjistit, zda se vám více líbí film nebo kniha. A to nezjistíte, pokud nezkusíte obě varianty...

Hodnocení: 85%